Red Dragon blog

Bylo studené mokré a nevlídné ráno. Mág seděl u stolu a cosi studoval v knihách. Této noci -ostatně jako kterékoliv jiné- se moc nevyspal, přesto se však cítil čerstvý. Když do jeho pracovny dopadly oknem první sluneční paprsky, zhasl své magické světlo, zavřel knihu a odešel do ložnice vzbudit Čarodějku. Ta se rychle oblékla a oba byli připraveni vyrazit. Zbývalo jen rozloučení s potomky. Nesnášeli loučení a bylo jim vždy nepopsatelně smutno, když opouštěli své tři děti, které byly již dost staré, aby mohly zůstat samotné po dobu nepřítomnosti obou rodičů. Po chvíli vyšli mlčky před dům. Nikdy mezi nimi nebylo třeba mnoha slov. Většinou se pochopili okamžitě.

Odcházeli spolu, bok po boku, tichou ranní ulicí směrem k paláci. Nemluvili, ale oba byli za společnost toho druhého nesmírně vděčni…. věděli, že jsou v tom spolu. Možná by tomu tak nebylo, kdyby nebyli na svou práci zvyklí dávno předtím, než se vzali - to by asi měli oba potřebu držet toho druhého v ústranní. Protože se ale seznámili až při této službě své zemi, brali ji jako poslání, nikoliv jako zbytečné nebezpečí. Společně veleli útvaru elitních vojáků, což bylo velmi zvláštní, protože každá jednotka -a obzvláště pak tito nejlepší z nejlepších- měla svého jediného vůdce. Každému bylo jasné, koho má poslouchat, čí rozkazy plnit. Jejich jednotka měla vůdce dva, bez určení, kdo z nich má vyšší hodnost. Čarodějka s Mágem si ovšem tak dokonale rozuměli, že dokázali vydávat rozkazy jako jeden, i když od sebe byli na míle vzdáleni - snad i proto byla tažení pod jejich velením tak úspěšná. Ulice začínaly pozvolna ožívat, ačkoli bylo ještě vlhko, šero a zima. Dvojice přidala do kroku….

Když společně stanuli na nádvoří, bylo již světlo. „Tak jak dneska?“ zeptal se potichu Mág. „Promluv s jednotkou, já jdu pro rozkazy,“ odpověděla Čarodějka a pokračovala ladným krokem dál do paláce. Mág dlouhým pohledem sledoval, jak si vítr pohrává s jejími nádhernými vlasy. Když mu zmizela z dohledu, přešel nádvoří, prošel branou na jiné, kde už stáli v pozoru jeho muži. „Všech sto osmadvacet,“ hlásil mu kapitán. „Děkuji, zařaď se, Hagene,“ odpověděl Mág a předstoupil před vojáky. Seslal na sebe kouzlo pro zesílení hlasu a promluvil: „Dobré ráno. Měli jste týden na odpočinek, nyní je před námi další úkol. Vzhledem k tomu, jak jsme se doposud osvědčili, očekávám, že nebude lehký. Na druhou stranu se však dá čekat, že to nebude ani sebevražedná mise - prostě proto, že se budeme ještě hodit.“ Několik mužů se zasmálo a Mág pokračoval: „Nemůžu Vám slíbit, že se všichni vrátíme domů. Nemůžu Vám slíbit akci beze ztrát, jako byla ta minulá. Můžu Vám ale slíbit, že udělám vše pro to, aby se nás vrátilo co nejvíc. A hlavně vám ručím za to, že ať z nás dostane nepřítel koho chce, rozhodně mu předtím pořádně zatopíme!!“ Ozval se souhlasný ryk. Mág se svou jednotkou ještě chvíli rozmlouval. Měli ho rádi a respektovali ho. Byl dobrým vůdcem.

O chvíli později Mág zpozoroval Čarodějku, která přicházela rychlým krokem z bran paláce. Již z dálky poznal podle jejích pohybů a chůze, že je velmi rozčílená. Vzápětí se o tom přesvědčil. „Oni se vážně zbláznili!! Dali nám sebevražednej ukol bez šance na úspěch. A ještě očekávají, že se to povede,“ řekla ostře Čarodějka a vysvětlila Mágovi, co se od nich očekává. Mají zneškodnit nepřátelskou jednotku, čítající asi tři stovky mužů, která se blíží k městu s katapulty, jejichž zničení je ještě důležitější, než likvidace vojáků, kteří je obsluhují. „Tři sta není tolik…. naši muži mají ten nejlepší výcvik. Navíc můžeme využít momentu překvapení,“ pravil Mág, ale vzápětí vykřikl: „kdyby to celý nebyla zatracená past!! Copak to generál nevidí?? Těžké stroje doprovázeny jen třemi sty muži? Vždyť to přímo bije do očí!! Nenechám umírat svoje vojáky jen tak. Jdu žádat o posily!!“ Čarodějka -teď už o poznání klidnější- mu položila ruku na rameno: „Já už se snažila …. udělala jsem všechno. Je neoblomnej. Tak jsme v tom zase spolu.“ „Já vím …. přesto to ještě zkusím,“ povzdychl si Mág a vydal se do paláce za generálem.

Slunce ještě nevystoupilo do nejvyššího bodu na obloze, když z bran Bílého Města vyjížděla kavalerie sto osmadvaceti jezdců, vedených ženou a mužem. Zamířili na sever, odkud se měl blížit nepřítel s katapulty. Kolem poledne překročili řeku, která se vinula po hranici mezi jejich zemí a zemí nepřítele. Jeli ještě několik hodin, dokud Čarodějka nezdvihla ruku na znamení a všichni vojáci nezastavili. Kouzlem totiž zjistila, že jednotka s katapulty už není tak daleko. Dala pokyn a jezdci sesedli z koní. Pak poodešla s Mágem o kousek dál, kde se usadili na zem a probírali další strategii boje. Seděli velmi blízko u sebe a mezi řečí se často vzájemně dotýkali. Po několika minutách hovoru se oba rozhodli, že zaútočí v noci a pokusí se nepřítele překvapit. Zatím se všichni utábořili a čekali na soumrak. Rozestavili hlídky a nerozdělávali oheň. Byli potichu, aby na sebe zbytečným hlukem neupoutávali pozornost. Někteří se rozhodli pro pár hodin spánku, jiní si ve větších či menších skupinkách povídali, další si připravovali zbraň a zbroj, nebo opečovávali koně. Čarodějka s Mágem spolu leželi opodál a modlili se.

Tak plynul čas, dokud noc nerozprostřela roušku tmy nad krajinou. To nadešla chvíle našich hrdinů. Osedlali koně a vyjeli ztichlou podzimní krajinou. Čarodějka s Mágem jeli v čele. Ten vnímal rychlost, jakou se řítí vstříc nepříteli, cítil vítr ve vlasech, svěžest svého koně. Čarodějka zas věděla, že ho má po svém boku a vůbec se nebála. Věděla, že když jsou spolu, bude vše v pořádku. On nedopustí, aby se cokoli zlého stalo. A zároveň si byla jista, že i on po jejím boku prožívá tytéž pocity. Nemýlila se. Velmi zvláštně celou situaci dokreslovalo naprosté ticho, které je obklopovalo. Čarodějka seslala na celou kavalerii kouzlo, aby nebyl slyšet dusot kopyt, cinkání zbroje, ani dunění země pod vahou tolika koní i jezdců. Snad se podaří takto nepřítele překvapit. Po chvíli jízdy před sebou Mág uviděl pomocí kouzla nepřátelský tábor. Ačkoli byla úplná tma, měl ho před sebou jako na dlani. Blížili se závratnou rychlostí. Celý tábor spal, nic netušili. Naši bojovníci z Bílého Města začínali věřit, že možná není celá akce úplně beznadějná. Jízda projede táborem, dílo zkázy bude trvat jen několik vteřin, ne víc. Rozdrtí prakticky vše. Najednou něco vytrhlo Mága z jeho úvah a vzápětí si uvědomil, o co jde - země se rozduněla! Ano, nebylo pochyb. Země se otřásá pod kopyty jejich koní a oni to slyší. Kouzlo ticha bylo zrušeno. Museli je čekat! „Takže přece jen to byla léčka s magickou ochranou,“ pomyslel si Mág. I jeho kouzlo, pomocí kterého se dosud díval na nepřátelský tábor, bylo rozptýleno. Rychle jej zakouzlil znovu, aby uviděl, že tam, kde byl ještě před krátkou chvilkou spící tábor, se teď tyčí les kopí a oštěpů namířených přímo proti kavalerii. Byli už tak blízko, nebylo možné zastavit, nebylo možné tábor objet. Jejich vlastní síla a rychlost jim bude zkázou …. vše, co následovalo, bylo dílem několika okamžiků. Mág mávl směrem k místu v nepřátelské linii přímo před Čarodějkou. Několik mužů kleslo k zemi bez známek života. V hradbě kopí a oštěpů se tím pádem vytvořila skulinka, kterou mohla Čarodějka bezpečně projet. Ani ona nezaváhala a ohnivou koulí propálila stejným způsobem cestu Mágovi. Jezdci projeli táborem. Nezpůsobili skoro žádné ztráty, což bylo jasné okamžitě. Když se však naši dva hrdinové ohlédli, byli otřeseni. Z jejich jednotky je následovala sotva půlka …. zbytek našel svou smrt ve spárech nepřátel.

Byla tma a Čarodějka i Mág byli magicky vyčerpáni. Nemohli příliš mnoho kouzlit, takže se nemohli podívat na směr své jízdy z ptačí perspektivy, ani nijak hlídat, aby se jejich vojáci nerozjeli moc daleko od sebe. Nepřítel jim byl v patách a oni skoro nevěděli, kam jedou. Ve zmatku vniklém při projíždění táborem měli rytíři Bílého Města bohužel smůlu. Oba jejich vůdci ztratili orientaci a ačkoli teď měli za to, že se vrací zpátky ke svému domovu, naopak směřovali stále hlouběji do země nepřítele. Jejich koně byli však rychlejší než koně jejich pronásledovatelů, navíc měli skutečně elitní výcvik a byli tedy lepší jezdci. Proto se jim k ránu povedlo nepřátele setřást, utábořit se a odpočinout si. Spočítali, že jich celkem přežilo dvaapadesát a bylo mezi nimi i několik raněných. Též se dovtípili, kde se přibližně nachází a jaké jsou asi jejich šance na návrat domů v tomto stavu ze země plné nepřátelských vojáků. Nikdo nemluvil. Zdraví ošetřili raněné, Mág rozestavil hlídky a všichni se uložili ke spánku. Vše probíhalo beze slov. Jen Čarodějka s Mágem si cosi šeptali …. nakonec v objetí usnuli.

Kolem poledne je probudily hlídky, které na obzoru zahlídly nejspíše předvoj nějaké velké armády. Kavalerie bleskurychle osedlala koně a vydala se opačným směrem. Velká armáda si jich buď nevšimla, nebo jim nevěnovala dostatečnou pozornost. Pokusili se tedy dostat k řece, k hranicím své země. Stali se štvanou zvěří na nepřátelském území. Cesta k řece nebyla snadná, jednotka Bílého Města byla stále pronásledována a došlo k několika šarvátkám s nepřítelem, který nemilosrdně ukončil život každého, kdo mu padl do rukou. I v takových podmínkách dokázala naše dvojice, která jízdu vedla, bojovat se vším nasazením, aby ztratili co nejméně mužů. Bojovali mnohokrát proti přesile a vždy vyhráli, morálka jejich vojáků byla nezlomná. Po několika dnech se zdánlivě nemožné stalo skutečným. Kavalerie se ocitla -teď už v počtu pouhých třiatřiceti mužů- na několik hodin cesty od hranic. I když pronásledována sice mnohem početnějším (avšak také pomalejším) nepřítelem, měla reálnou šanci na přežití. V tuto chvíli se Mág rozhodl pro menší lest, pomocí které by nepřítele definitivně setřásli. Jakožto mistr iluzí vsugeroval nepříteli, že jízda jede jinam, než ve skutečnosti jede. Má-li takový typ iluze oklamat tolik bytostí, nemůže vydržet moc dlouho, nebude-li mu nikdo dodávat manu. Nemusí to být nutně sesilatel kouzla, dokonce ani není nutné, aby rozuměl iluzím, naprosto stačí, aby dotyčný dokázal zacházet s manou. Mág kývnul na Čarodějku, aby se oddělila od skupiny a iluzi udržovala. Tu jeho nápad trošku zarazil - vždyť právě on ji vždy od takových činů zrazoval. Její důvěra však neměla hranic. Zvolnila tempo, aby se dostala mezi nepřátelské hordy a Mága. Ten se na okamžik soustředil, seslal kolem ní kouzlo velké iluze. Najednou měla kolem sebe celou kavalerii. Co na tom, že to byly pouze přeludy tvořené manou a udržované v pohybu jen vůlí. Nepřítel trik neprohlédl, takže když za nedalekým lesíkem Mág odbočil z cesty a vedl své vojáky stranou, zatímco Čarodějka zvolnila tempo a stínově přízračná stvoření s ní zatočila na druhou stranu, vrhl se nepřítel za iluzí. Její paní postupovala velice obezřetně a hlídala si, aby se nedržela od nepřátel moc daleko ani blízko.

Asi po hodině zběsilého trysku překročilo dvaatřicet jezdců v čele s Mágem řeku, která ležela mezi dvěmi zeměmi a tvořila tak jejich přirozenou hranici. Pokračovali podél řeky směrem na západ, až vystoupali na vysoký kopec, jehož severní strana byla tvořena kolmou sklaní stěnou, jež tvořila jeden -několik desítek metrů vysoký- břeh téže řeky, kterou o něco níže překročili. Tady se měli s Čarodějkou setkat. Z kopce bylo vidět do dalekého okolí, protože druhý břeh řeky byl tvořen travnatou plání, která se táhla až k obzoru. Nečekali příliš dlouho, když na obzoru zahlédli rychle se přibližující bílou tečku, následovanou obrovskou černou skvrnou. Čarodějka již zrušila iluzi, ale rozběsněný nepřítel pronásledoval dále ji samotnou. Když přijeli o něco blíž, bylo z vršku, na kterém stál Mág, již jasně vidět, že z temné armády létají na Čarodějku ohnivé koule a různé magické údery. Ta však jejich nápory zvládala s podivuhodnou lehkostí, kterou Mág vždy obdivoval. Veškerou svou magickou sílu soustředila do obranných kouzel, která ji spolehlivě chránila před téměř jakýmkoliv druhem útoku. Mág popošel na okraj srázu, kde se zastavil. Vítr si pohrával s jeho dlouhými vlasy. Chvíli se soustředil a vyslal severním směrem několik psychických vln. Nikdo jiný z celé kavalerie magií nevládl, a proto si nemohl takovýchto kouzel bez vizuálních efektu nijak povšimnout. Vlny nebyly nijak zvlášť silné, zato velmi přesně zasáhly svůj cíl. Čarodějce se zatočila hlava, zatmělo před očima, zvedl se jí žaludek a dřív, než stačila zaznamenat, že nemá kontrolu nad svým tělem, už letěla z koně směrem k zemi. Ten běžel tryskem dál. Zmatené Čarodějce proběhla hlavou jen jediná myšlenka - věděla jistě, co se stalo. Psychická kouzla zasáhla zcela přesně všechna nejslabší místa jejích magických štítů. Existoval jen jediný člověk, který by je dokázal takto seslat. Jediný člověk, se kterým svou magickou obranu tolikrát rozebírala a který znal v jejích štítech každou slabinku. Po několika okamžicích letu, které se jí zdály nesmyslně dlouhé, dopadla na tvrdou zem. V šoku na sebe nestihla zakouzlit žádné pomocné kouzlo. Jen zvedla hlavu a viděla, jak se k ní nezadržitelně blíží temné hordy. Pak ztratila vědomí.

Na skále nad řekou zavládlo hrobové ticho. Každý viděl, co se stalo. Temní mágové z nepřátelské armády zdolali Čarodějku, která bezvládně leží v bezvědomí. Všichni se podívali na Mága, který jediný věděl, že by ji žádný z nepřátel snad ani skolit nemohl, bylo to prostě nad jejich síly. Vojáci očekávali rozkazy svého vůdce. „Nedá se nic dělat. Jedeme domů,“ pravil se slzami v očích. Nikdo z mužů nepromluvil. Čarodějku měli všichni rádi a byla to pro ně obrovská ztráta. Jen těžko si představovali, co asi teď cítí Mág, který si zajisté vyčítá, že ji do této akce poslal právě on. Za několik hodin již projížděli branami Bílého Města. Dojeli na nádvoří paláce, kde je již vyčkával generál. „Vrátilo se nás dvaatřicet, pane. Úkol jsme nesplnili, pane, čekali nás,“ zasyčel Mág sotva slyšitelně.

Mezitím se v kobce, v nějakém z měst nepřítele, probrala Čarodějka. Překvapilo ji, že je ještě naživu. Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat. Do jejího žaláře přišel jeden ze strážných a oznámil, že bude zítra za úsvitu popravena. Když se otázala, proč byla přepravována a nezabili ji rovnou na bitevním poli, krom kopance získala od strážného i neurvalou odpověď, z níž vyrozuměla asi tolik, že za živého důstojníka nepřátelské armády, přivedeného do města, dostávají zdejší velitelé odměny. Vzhledem k tomu, že pak nebyli vyslýcháni, ale pouze popraveni, Čarodějka smysl tohoto opatření moc nechápala a v tuto chvíli jí na něm ani nezáleželo. Napřed vyzkoušela, jestli je její cela skutečně celou pro kouzelníky a jestli je náležitě vybavena. Chvilku se soustředila a pokusila se seslat teleportační kouzlo. Nic se nestalo. Povzdychla si. Ne, že by to nečekala. Ulehla na dřevěné lůžko. Celou noc nespala, pouze ležela a přemítala, měla o čem. Hodně myslela na svou rodinu a manžela, stále ji nemohla opustit myšlenka, proč udělal to, co udělal. Když pro ni ráno přišly stráže do cely, jeden z nich, který znal její řeč i v psané podobě, si všiml vyrytého slova na dřevěné pryčně těsně u polštáře: „PROČ, MÁGU?“ Strážce se zasmál. Čarodějka mlčela. Nechala se klidně vyvést ke katovi na dvůr, kde zemřela se jménem svého muže na rtech.

V Bílém Městě teklo mnoho slz. Lidé plakali nad ztrátou svých nejbližších. Plakali nad ztrátou těch nejstatečnějších vojáků. Ještě více je však rmoutilo, rozlítilo i šokovalo rozhodnutí generála, který zodpovídal za trestání vojáků za jejich prohřešky. Ti, kteří se z neúspěšného tažení vrátili, byli odsouzeni k smrti umučením - jako odstrašující příklad pro všechny ostatní, kdož neuspějí ve svém úkolu. Mág i jeho muži byli ihned uvrženi do cel, kde čekali na krutou a bolestivou smrt. Mág sám byl uvězněn vedle jednoho z nejvěrnějších vojáků. Celou noc s ním rozprávěl. Vypověděl mu všechno, včetně okolností Čarodějčiny smrti. Vyprávěl mu o ranním rozhovoru s generálem. Pohádal se s ním, protože je posílal do akce bez šance na úspěch. Generál mu v záchvatu vzteku dal podmínku, že pokud neuspěje, celá jeho jednotka zemře v krutých bolestech. Mága napadlo, že pokud neuspěje, mohou společně se svými muži zemřít důstojněji a rychleji za nepřátelskou linií. Generál bohužel nebyl žádný hlupák, napadlo ho totéž a ihned dodal, že pokud se nevrátí alespoň čtvrtina z původního počtu, to jest dvaatřicet mužů, nechá popravit všechny jejich rodiny. Mág o tom jednotce vůbec neřekl, protože ne všichni z jeho můžu byli ženatí a nechtěl riskovat, že by dezertovali a připravili o život rodiny ostatních. Když se vraceli z neúspěšného tažení a přijížděli k řece, bylo jich třiatřicet. Mohl tedy jednoho člověka utrpení ušetřit. Mohl si vybrat sám sebe či kohokoliv jiného. Jeho volba však byla naprosto jasná, nezaváhal ani okamžik. Ani Čarodějce nemohl nic říct, protože věděl, že by se pak snažila udělat vše proto, aby na mučidlech nezemřel on. Voják tiše naslouchal, chvíli přemýšlel a pak se otázal: „A myslíte, Mágu, že Čarodějka ví o tom, co jste pro ni udělal? Myslíte, že ví, že jste ji nezradil?“ Mág se usmál a odpověděl vojákovi: „Nemyslím, já to vím. Jsem naprosto jist, že ani na jediný okamžik nezapochybovala o tom, že jsem ji nezradil. Ví, co jsem udělal a ví, že jsem jí tím pomohl.“

Další den byl do kobky podzemního vězení ve městě, které bylo domovem temným hordám, uvržen další velitel. Věděl, že ho čeká smrt. Věděl, že bude ráno popraven. Lehl si na dřevenou pryčnu a přemítal. Když tu si všiml, že hned vedle jeho hlavy je vyryto písmeno P. Poodhrnul slaměný polštář, aby si mohl přečíst celý nápis: „PROČ, MÁGU?? V čem je tato možnost pro mě lepší? Před čím hrozným jsi mě zachránil? Co by mě čekalo, kdybych dojela do Bílého Města? A co asi čeká Tebe, můj milý? Bůh s Tebou …. a děkuji Ti.“

- Urza

Tento článek byl vložen uživatelem Urza v Čtvrtek, Duben 22nd, 2010 v 22:23 do kategorie ..:: Povidky ::... Všechny komentáře můžete sledovat skrze RSS 2.0. Můžete pokračovat na konec stránky a zanechat svůj komentář.